Každé počínající onemocnění, tvořící se zdravotní problém nám dávájí signály, že se v našem těle děje něco mimořádného a my bychom tyto hlasy neměly utlumovat, ale naopak jim bedlivě naslouchat, zastavit se a popřemýšlet o tom, co se s námi akutálně děje a proč.

Prostřednictvím bolesti, poruch trávení, nespavostí, depresí, častými záněty močového měchýře, alergií, ekzémy, bušením srdce tělo volá o pomoc.

Škoda, že naším tělům není poskytnut dar řeči a nemůžeme tak zřetelně slyšet tyto postřehy odjinud... Když nad tím přemýšlím, lehce se usmívám a představuji si, jak by asi takový hlas tedy pravděpodobně velmi dlouhý monolog zněl...

 „Podívej se, člověče, brzy vstáváš do práce nebo k dětem, chodíš pozdě spát, nenecháš mě dostatečně odpočívat a regenerovat. Myslíš si snad, že máš nekonečně velkou zásobárnu energie v podobě ropných vrtů? Nemáš, no, vidíš, tak si svou energii, esenci bedlivě střež, nerozhazuj, nabírej novou sílu, budeme ji spolu potřebovat, víš...

Ráno mě ošidíš rychlou snídaní, jestli vůbec. Ve spěchu naskočíš do auta, metra, tramvaje a chvátáš do práce, rychle, rychle, aby se vše stihlo. Případně obstaráš rodinku, uděláš snídani dětem, manželovi, vypravíš je do školy, do práce, ale sama se pořádně nenajíš... Proč? Já mám přece taky hlad... Jo, a to jsem taky chtělo poznamenat, že mi nechutnají ke snídani jogurty. Vždycky když vidím, jak to sleduješ v reklamě, jdeš do obchodu,nakoupíš mi různé rádoby ovocné druhy a pak mi je cpeš, tak křičím, ale Ty mě neslyšíš. Mě totiž za ty Tvoje jogurty nadává zase slezina, neví si rady, co s nima a všude se mi tady dělá hlen. Kdyby místo všech těch jogurtů, chleba s něčím, byla taková výborná zeleninová polévka – a teplá nebo rýžová kaše, hmmm.

Oběd do sebe obratnými chvaty nasoukáš, aby byl čas v rámci přesně vyměřené obědové pauzy, v čase co miminko spinká, ještě zařídit další potřebné věci poštu, úřad, nákup, úklid... A to ani nemluvím o tom, co mi kolikrát do břicha vůbec posíláš. Kdybych tak mohlo ukázat na světlo světa ty neuvěřitelné kombinace, které mi v žaludku vznikají. Jídlo se tu mezi sebou pere a já nevím, co s tím. Rozhodčí nejsem, zápasy řídit neumím, tak musím udělat třeba takový průjem a když je toho fakt moc, tak Ti to pošlu rovnou vrchem. Žaludek, ten občas taky stávkuje, hlavně mu vadí, jak se pořád nervuješ, jídlo pořádně nerozkoušeš.

No, a máme tu čas poobědní, únavička, viď? To slezina hlásí, že už má dost. Pořád nad něčím přemýšlíš, nenecháš ji odpočinout. Ale ještě, že tu máme kávu, tak šup, už mi jí posíláš do žaludku. Ty teď nemáš sílu a myslíš si, že když si dáš kafe, že Tě pořádný turek  vybudí. Ale za to Ti nepoděkuji. A víš proč? Řeknu Ti tajemství, v ledvinách máš zlatou pokladnici životní síly, můžeš si jí představit i jako svíčku. Když přijde únava a Ty jí přebiješ kávou nebo jiným prostředkem, co Ti dá křídla, tak si automaticky saháš do zlaté, ledvinové pokladničky a vytahuješ z ní dukáty.. Zapaluješ další kus své svíčky.

Bezva, končí den a venku už se pomalu začíná stmívat. Hm, vůbec jsme nebyli na procházce, žádný sport, pohyb, nic. Co čekáš? Že všechno zvládnu samo, že všechno budu donekonečna držet a zvládat? Nemůžu, už prostě nemůžu. Jsem celé rozlámané od toho věčného sezení v kanceláří, na poradě, na velmi ale velmi důležitém meetingu, brainstormingu, konferenci... Necítím záda od toho, jak běhám za malým drobkem a zvedám ho, chytám, zachraňuji od pádů, nakláním se nad přebalovací pult. A to mi ještě posíláš tohle? Samé myšlenky,  takové vodopády slov, že by dokázaly zastínit i Niagáry. Teď se mi tady všechny prohání hlavou, že mám pocit, že mi praskne.  Nevím, co s tím, tak Ti musím nějak ukázat, že už mám dost, tady máš migrénu, deprese.

K večeři něco rychlého, protože není čas, chuť ani síla zabývat se ještě vařením. O kvalitě potravin, ani nemluvím. Nechci studené jídlo, studené večeře, studené pití. Víš, kolik mi to dá práce, než tu studenou hmotu ohřeju? Místo toho, abych použilo potřebnou energii jinde. A taky nechci jíst tak pozdě, žaludek má pak noční a spánek, abych lapalo po střechách. Stačí, že do postele si bereš zase ty svoje myšlenky...

Čínská medicína - Radka Dohnalová